Novoroční předsevzetí II.

Před rokem jsme se na tomto místě setkali se třemi mladými ženami. Znaly se víc jak třicet let – od první třídy. Scházely se nepravidelně, ale jednu pravidelnost dodržovaly. Bylo to setkání v „jejich“ kavárně, 2. ledna nového roku

Tady si můžete přečíst, jak probíhalo jejich novoroční setkání před rokem:

http://fuchsova.blog.idnes.cz/blog/blog.aspx?c=490711&x=socialky_facebook_c

A tady je jejich letošní setkání:

Novoroční předsevzetí II.

Kavárník netrpělivě sledoval dveře. Přijdou nebo ne? Během roku se sešly jenom jednou, na jaře…

Konečně se dveře otevřely. Byly jenom dvě a netvářily se přátelsky. Jedna vypadala v zeleném kostýmku jako Generálka. Druhá, která se vždycky sladce usmívala, jako by chtěla všechny obejmout, měla dnes zlostně semknuté rty.

Objednaly si, a pak mlčky seděly.

Když se na konci prázdné kavárny objevila nádherná, plnoštíhlá žena, která šla k jejich stolku jako by tančila, obě strnuly…

"To sssnad ne?! Kyprá opravdu zzzhubla,“ zasyčela v duchu zlostně Generálka. „Sakra! Splnila svoje loňské předsevzetí! Na rozdíl ode mě!“

„Vedle jedné lhářky sedím, a druhá právě přišla,“ pomyslela si Všeobjímající a zvedla se v ní taková vlna zlosti, že začala mluvit jako první.

„ Dala jsem si před rokem předsevzetí, že se musím konečně víc věnovat Petrovi. Ani jedna z vás mi neřekla, že Petr má dva roky milenku! A přitom jste to věděly! Nikdy jste mi neřekly, že je s ní v posteli, místo aby byl se mnou v divadle, kam jste se mnou šly vy! Řekl mi, že jste o milence věděly!“

V tu chvíli, jako kulomet, spustila Generálka.

„No a co?! A vy dvě jste mi snad řekly, že si vám moje máma furt stěžuje, jak ji otravuju tím, že za ní chodím? Když jsem chtěla splnit svoje loňské předsevzetí a řekla jsem jí, aby se ke mně nastěhovala, víte, CO mi řekla?! Klidně, dcerunko. Ale nebude ti vadit, že se k tobě přistěhuju s Matoušem?“

Napětí nad stolkem se dalo krájet, ale zdálo se, že Kyprou schůzka baví. Podívala se po kavárníkovi, který vše sledoval a usmála se na něj, čehož si Generálka ani Všeobjímající, nevšimly.

"Matouš není kočka,“ pokračoval kulomet. „Není to ani pes! Ani kanár nebo morče! Je to pětašedesátiletý chlap, do kterého se moje máma, která je dvacet let vdova, zbláznila!“

Kyprá se rozesmála.

„Buď ráda! Jen ať se k tobě nastěhují! Nebude ti aspoň smutno!“

Generálka ji prošpikovala dlouhou dávkou z kulometu.

„Tos uhodla! Jen ať si máma pěkně zůstane ve svém bytě, i s tím svým dědkem! Já budu konečně žít, jak jsem vždycky chtěla! V únoru letím na Nový Zéland. Mám tam práci.“

Všeobjímající se podívala po Kypré a po Generálce.

„Když jsem se to o Petrovi dozvěděla, zhroutila jsem se. Díky vám! Do nemocnice za mnou chodil Ondřej. Kolega. Řekl mi, že mě už tři roky miluje! Tři roky jsem už mohla být šťastná, kdybyste mi vy dvě nelhaly!“

Kyprá pokrčila rameny.

„Třeba ne. Ono chce všechno svůj čas.“ Znovu se podívala na kavárníka, znovu se na něho usmála a ty dvě si toho znovu nevšimly.

Generálka se podívala na Kyprou.

„A co ty? Jak se ti podařilo konečně zhubnout?“

Kyprá pokrčila rameny.

„Možná by se mi to podařilo už dřív, kdybyste mi řekly, ať neblbnu, a pořád nehubnu, že mi to sluší i tak. Ale to jste mi vy dvě, nikdy neřekly. To mi řekl až on.“

Kyprá vstala a ukázala na Kavárníka. Když k ní přišel, políbili se.

„To je Daniel. Můj manžel. V červnu se nám narodí děťátko,“ řekla Kyprá, která už nebyla tak úplně Kyprá, a zmizela na konci kavárny.

Generálka se zvedla jako první.

Všeobjímající chvíli seděla a pak odešla také...