Srandičky v tramvaji

Pražákům to ani nepřijde. Jezdit tramvají je pro ně všední, nezbytná záležitost, kterou musí denně podstoupit. Ale pro nás "z venkova" je jízda pražskou tramvají zážitkem, který obohacuje duši a rozveseluje mysl.

Potřebovala jsem se po zkoušce v Činoherním klubu, dostat tramvají z bodu A do bodu B. Věděla jsem, že pojedu dvacet minut, tak jsem do tramvaje nastoupila s pocitem, že v ní strávím kousek svého života...

Přitažlivého asi třicetiletého muže jsme si všimla hned, jak jsem nastoupila. Když jsem si šla sednout na volné sedadlo za ním, něco si, sám pro sebe, povídal. Podíval se po mně ne právě příjemným pohledem, ale mluvit nepřestal, i když trochu ztišil hlas.

Dlouhé nohy měl vystrčené do uličky, ale tramvaj byla poloprázdná, nikomu tedy vadit nemusely. Pak nastoupila paní ve věku, kdy váháte, máte-li ji pustit sednout nebo ne. Rozhodla jsem se, že ji sednout nepustím, protože by se mohla urazit. Mladý muž přede mnou se rozhodl stejně, a paní si opovržlivě změřila jeho dlouhé nohy, které musela obejít.

"No a co? Co se ti nelíbí," zareagoval mladý muž polohlasem. "Mně narostly, tobě ne. Vyčítám ti to? Nevyčítám. Tak co na mě koukáš?"

Blížili jsme se k zastávce. Mladý muž zaúpěl.

"To je neštěstí! Těch důchodců! Kde se pořád berou? Zastávka plná důchodců! To je neštěstí... to je neštěstí..."

Důchodci pomalu nastupovali a k nám se šoural starý pán.

"No... samozřejmě. Jistě! Jde sem," uslyšela jsem od svého souseda. "Jde rovnou ke mně. Důchodce... to je neštěstí! Co mám dělat? Musím ho pustit? Musím. No tak jo, tak ho tedy pustím!"

Mladý muž vstal.

"Prosím, posaďte se."

Starý pán poděkoval a sedl si.

Mladý muž se postavil kousek ode mě. Vstala jsem a s pobaveným úsměvem jsem ukázala na sedadlo.

"Prosím, posaďte se."

Mladý muž se na mě podíval a se stejně pobaveným úsměvem zakroutil hlavou.

"Srandičky. Srandičky. Na to vás užije, co? Jen si zase sedněte. Já si nad vámi rád postojím!"