Jak se mě můj starosta zastal

Dojalo mě to. Náš starosta se mě včera zastal na facebooku. Na jaře mě přemlouval, abych za ně kandidovala. Já nechtěla a řekla jsem mu proč. Smál se. S tím si poradím, řekl. A poradil...

... napsala mi včera do mailu moje kamarádka Julie. Narodila se před šedesáti lety v malém severomoravském městě, kde žije celý život.

Poznaly jsme se v klimkovických lázních v roce 1995 a po několika větách bylo vymalováno. Už jsme se od sebe nehnuly. Julie jezdí do lázní každé dva roky s roztroušenou sklerózou a já každý rok s dětskou obrnou. Jeden rok jsme spolu měsíc v lázních a druhý rok za mnou přijede do lázní na návštěvu. 

Během let jsme si o sobě řekly skoro všechno. Když jsem jí v létě 2010 řekla, že budu v Kolíně kandidovat do zastupitelstva za sdružení, které tam na jaře vzniklo, zarazila se.

"Ty se nebojíš? Jsi bývalá komunistka."

"Nebojím. Když za mnou přišel kamarád a nabídl mi to, odmítla jsem, že jsem bejvalá komouška. On řekl, že mě zná od osmnácti let a že mě doporučil na jejich schůzi a že proti mně nikdo nic nemá. Tak jsem kývla.

Pak jsem se sešla s jedním z toho nového sdružení, který se pak na podzim stal starostou, a řekla jsem mu totéž. Že jsem bejvalá komouška. Řekl, že s tím nemá problém. Asi hodinu jsme si povídali a za týden jsem přišla na jejich schůzi a byla jsem oficiálně všemi přijatá.

A po volbách jsem poprvé od roku 1989 zvedla hlavu. Naše sdružení vyhrálo. Mě lidé kroužkovali, takže jsem získala 2 639 hlasů, což bylo o 219 méně, než získal ten, který se stal starostou, a který se se mnou na jaře na hodinu sešel."

Julie chvíli mlčela a pak řekla něco, co jsem nevěděla.

"Já bych se bála. Jsem taky bejvalá komouška. Manželův bratr emigroval v roce 1980. Prodali jsme chalupu po mé babičce a dali mu všechny peníze, aby měl venku do začátku. Měli jsme dvouletého syna, tak jsme během několika let oba vstoupili do strany. Báli jsme se, aby kluk neměl problém kvůli strýci, kdyby chtěl jít na vysokou. Po listopadu jsme při první členské schůzi legitimaci vrátili. Ale já to mám od té doby v sobě jako cejch. Strašnou vinu, kterou musím odčinit. A tak jsem začala pomáhat lidem, když něco potřebovali na radnici. Když se někde dělo bezpráví. Matka pluku, jak mi říká můj syn, který se v devadesátých letech dostal na vysokou bez problémů. Naše rudé knížky už nepotřeboval."

Letos jsme se v lázních sešly. Píšeme si maily, tak jsem věděla, že ji na jaře starosta přemluvil, aby za ně kandidovala.

"Paní Mironová, když vás vidím, jak k nám zase přes náměstí míříte, vyhlašuju poplach," řekl jí jednou, když se potkali na chodbě radnice. "Pojďte za nás na podzim kandidovat! Chci podruhé obhájit starostování, abych dodělal, co jsem začal. Lidi vás znají! Vědí, že jim pomáháte!"

Julie odmítla.

"Ale vám bych nepomohla. Byla jsem ve straně."

Starosta mávl rukou.

"A kdo nebyl, Julinko? Jak rychle jste se tam dostali, tak rychle jste po listopadu vypadli. Nebýt vás, tak se strana nerozsypala jako hrad z písku. To se, panečku, dělala sametová revoluce, když nejvíc zvonili klíči bejvalí komunisti, šťastní, že už nikdy nebudou muset sedět na přiblblých schůzích!"

Tím, co řekl, Julii přesvědčil.

A včera mi od ní přišel už zmíněný mail. Ve městě, kde Julie kandiduje, se objevily kandidátní listiny. Julie byla na dovolené, večer šla dát na facebook fotografie, a když se podívala na své stránky, málem omdlela.

"Jsi póvl! " "Zalez do kanálu, a do smrti nevylízej, bejvalá stranická mrcho!" "Bijte na poplach! Bývalí komunisti se derou k moci!"

Všude bylo její jméno. Všude. Julie Mironová. Bývalá členka strany.

Opatrně procházela diskusí, a když zjistila, že pozitivní názory převládají, trochu se uklidnila, a když si přečetla, jak se jí zastal její starosta, uklidnila se úplně, protože do komunálních voleb nejdou sralbotkové. Sralbotkové jsou zalezlí na facebooku. 

P. S. Jak se Julie zastal její starosta, sem nenapíšu. To, jak se jí zastal, totiž visí v tom malém, severomoravském městě na každém kandelábru. Někdo to z facebooku stáhl, vytiskl a dal tomu i nadpis: Nejlepší volební program od roku 1990.

A ještě něco. Na žádost Julie jsem pár věcí změnila. Základ zůstal, ale místo omáčky křenové, jsem uvařila koprovku.