Předvánoční romance

Kdepak, na mě se romance nelepí nikdy, ani před Vánoci. Před rokem si mi 25.12. při venčení pejsků postěžovala paní, že by už konečně chtěla svého manžela poslat do..., ale nedokáže to. A letos, 23.12. jsem měla chuť udělat to já.

Přepisuju ve své pracovně do počítače hru pana Smočka, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Tato hra v Činoheráku existuje totiž pouze jako autentický strojopis pana Smočka, tak jsem se pustila do přepisování. A ráda.

Už jsem s panem Smočkem přepisovala do počítače několik jeho her a tak vím, jak důležité pro něho je, jestli je na konci věty jeden vykřičník, dva, či dokonce tři! I v Burkem jsou jeden, dva nebo tři vykřičníky... A také miluje středníky! Vzpomínám si, jak jsem v devadesátých letech, při přepisu jeho hry, Jednou k ránu, nemohla najít na klávesnici počítače středník, protože jsem ho nepoužívala a pan Smoček byl tak nešťastný, že...

Zastavila jsem se před kavárnou a bleskurychle jsem zhodnotila předvánoční stav své domácnosti. Vánočku nesu od Hankovců, na bramborový salát mám doma všechno, včetně uvařených brambor, oběd má pan Fuchs, který někde courá, na balkoně, pejsek byl venku a teď spí.

Tak jo. Jdu na kafe a zkontroluju si pár stránek Burkeho, jak jsem na tom s těmi vykřičníky! Nesla jsem si totiž z pracovny polovinu přepsaného Burkeho domů, abych mezi svátky přepsala druhou půlku.

Sedla jsem si tak, abych viděla na náměstí, objednala jsem si kafe, vytáhla jsem strojopis a přepsané stránky, které jsem si právě v pracovně vytiskla a začala jsem po sobě kontrolovat text...

Té ženy jsem si všimla okamžitě. Stála u kašny a koukala na vánoční strom. Nikam nespěchala, stejně jako já, a když se pomalu rozešla směrem k "mé" kavárně, říkala jsem si, že by bylo super, kdyby sem přišla a sedla si ke mně ke stolu...

Možná by se to i stalo, kdyby k ní nepřišel nějaký chlápek, ze kterého evidentně nadšená nebyla a nezačal jí přemlouvat, aby s ním šla do "mé" kavárny na kafe. Jak jsem to poznala? Nevím, ale určitě ji přemlouval, protože do "mé" kavárny za chvíli vešli a sedli si proti sobě ke stolku vedle.  

Ten chlápek vzápětí začal telefonovat a tak jsem se dozvěděla, že žena je jeho manželka, a on s ní je právě v kavárně a má volno, protože dal všem ve své firmě dovolenou...

"Můžu si to dovolit. Mám vyděláno. Ale proč ti volám! Jsou svátky, tak ti chci popřát..."

Ponořila jsem se do Burkeho, ale jenom jako, protože ti dva mě zajímali.

Ten chlápek volal asi osmi lidem, mužům i ženám, dozvěděla jsem se o něm hodně věcí, které tady nezmíním, protože Kolín je malý, jediné, co mohu říct, že jeho telefonování bylo únavné a sebestředné.

Jeho manželka celou dobu mlčela. Pila kávu a z toho jak seděla a jak se kolem sebe koukala, jsem pochopila, že má na sebe velký vztek, protože nepředpokládala, že on bude také na náměstí a že si jí všimne, zatáhne ji sem a bude telefonovat a telefonovat a telefonovat...

Pak on zaplatil, oba se zvedli, oblékli si kabáty a fakt nevím, jak se to přihodilo, ale ven z kavárny jsme vyšli skoro současně, já se rozhlížela, jako když na někoho čekám, a ti dva se zastavili kousek ode mě. On vytáhl mobil a jeho manželka cigarety. Jednu si zapálila a vyfoukla kouř. On zalapal po dechu.

"Ty... ty kouříš na ulici?! Okamžitě to zahoď! Žena na ulici nekouří Na ulici kouří děvky!" Manželka se usmála a kouřila dál.

"Tak v tom případě jsem děvka, kterou její manžel pozval do kavárny a pak skoro hodinu telefonoval, aniž by s tou děvkou promluvil."

Bylo to hodně nebezpečné a ten chlápek to poznal. A omluvil se.

A pak šli dál, ona kouřila, on něco blekotal a já už za nimi nešla, protože by to bylo nápadné, ale strašně jsem si přála být muškou jenom zlatou, ale místo toho jsem šla domů dělat bramborový salát...