Včera jsem zase chtěla být chlapem

Ano, zase, protože se mi pravidelně stává, že si přeju být chlapem v situaci, která je pokaždé stejná. Stanu se svědkem násilí, kterému musím bezmocně a zároveň se vztekem přihlížet a říkat si, proč, sakra, nejsem chlap?!

Stalo se to v Kolíně, ale mohlo se to stát, bohužel, kdekoli.

Šla jsem na autobus na kolínském sídlišti. Lidé postávali kolem kryté zastávky, kde se hlasitě bavila skupinka osmi asi dvanáctiletých dětí. Dvě děvčata a šest chlapců. Těsně před tím pršelo, tak jsem si říkala, že se tam schovali před deštěm a čekají na autobus jako my ostatní.

Pak jsem si všimla, že skupinka je taková... nervní. Nebo poplašená? Někteří vybíhali ze zástavky, oběhli ji a zase se tam vrátili, vypadali jako zvěř, která cítí nebezpečí a najednou ze zastávky vyběhl malý kluk, běžel směrem ke mně a za ním se rozeběhl kluk, o dvě hlavy větší. Řval na toho malého, stůj! a to bylo nejslušnější, co řval.

Když byli kousek ode mě, malý se opravdu zastavil a otočil se, velký ho dohnal a pěstí ho praštil do obličeje. Pak ho praštil ještě jednou a ještě. Pokaždé plnou silou a pěstí přímo do obličeje. Pak se dostali za mě. Neotočila jsem se. Koukala jsem na skupinku, schovanou na zastávce. Stáli tam nehybně. Jako sousoší z kamene.

Pak se ten velký vracel kolem mě k zastávce. Šel hrdě. Klátivě. A nebezpečně.

Za chvíli kolem mě přešel i ten malý. Obličej měl pomlácený, v očích slzy, ale usmíval se. Nic mi není! Jsem v pohodě!

Skupinka skoro vzápětí opustila zastávku, přeběhla přes silnici a pomalu mizela mezi paneláky. Ten o dvě hlavy vyšší než ostatní, šel první. Otáčel se a kontroloval, jestli ho stádečko poslušně následuje, a vypadal spokojeně, ale pořád nebezpečně. 

Kdybych byla chlapem, zastavila bych ho hned, jak toho malého praštil poprvé pěstí do obličeje. A řekla bych mu, pojď si to rozdat se mnou a nech na pokoji kluka, o dvě hlavy menšího.

Co by se stalo potom, by mi bylo fuk, protože bych byla chlap. O dvě hlavy větší.

P. S.

Určitě mi někdo vyčte, že jsem se toho malého kluka nezastala. No... bude mi sedmdesát tři. Mám nohu po obrně. A ten kluk, o dvě hlavy větší než ostatní, byl nebezpečný. Kdyby do mě strčil, jdu k zemi. Z nás, co jsme stáli kolem zastávky, se toho malého nezastal nikdo. A kdo by měl? Maminky s malými dětmi? Ženy v mém věku? Děti ve věku napadaného?

A proč jsem nezavolala policii? Vše se odehrálo během necelé minuty a pak skupinka zmizela mezi paneláky. A ten napadený šel s nimi. Dobrovolně.