A tak jsem jim to řekla…
Ta povídka vyšla v mé knize, Když syn píše líp než máma a je svým způsobem aprílová.Tak tady je: A tak jsem jim to řekla.
Do té partičky jsem se dostala koncem osmdesátých let, když mi bylo sedmnáct. Můj starší bratr zjistil, že se na mně dá docela slušně vydělávat, a za pár piv mě s nimi se všemi postupně seznamoval.
Nejdřív s Pimem, to byl zrzavý zarostlý básník, který pracoval v městském pivovaru.
Pak s Ťukem, holohlavým fotografem, který fotil školní mládež na tabla.
Potom s Čugem, to byl místní novinář, který nosil dlouhý černý kabát a psal o tom, že v kašně na náměstí byly nalezeny mince v hodnotě padesáti šesti korun československých.
A nakonec s Pakem, malířem, který svůj stojan rozkládal na mostě přesně ve čtrnáct hodin deset minut, kdy tudy chodilo nejvíc lidí z práce.
Všichni se mě snažili dostat do postele, ale nepodařilo se to ani jednomu. Sice jsem vedla drsné řeči, vychovávaná svým starším bratrem, beatníkem, a odkojená beatnickou poezií Allena Ginsberga, takže si každý myslel, že jsem přinejmenším „matka pluku“, ale byla jsem pořád ještě panna.
Po maturitě jsem odešla z našeho malého města do Prahy a začala jsem pracovat v jedné redakci, kde jsem se chytila, možná i proto, že jsem se zamilovala do šéfredaktora a na jeho chalupě jsem přestala být pannou.
Když po listopadové revoluce začal zakládat jeden časopis za druhým, pozval mě na schůzku.
„Vyber si, Klárko, kde chceš být šéfredaktorka.“
Nebylo to od něho milé? Navíc ode mě už nic nechtěl!
Tak jsem si vybrala…
I když jsem od roku 1988 pracovala v Praze, žila jsem pořád v našem malém městečku. Bylo tady pohodlné bydlení, všechny a všechno jsem znala, měla jsem tady rodinu, kamarády, spolužáky, ale hlavně partu Pima, Ťuka, Čuga a Paka, kteří se všichni oženili a pořádali se svými manželkami pravidelná setkání na Skále, která se tyčila nad naším městečkem, a kde měl Ťuk, Čug, Pim a Pak baráčky. Byl to vlastně takový skanzen maloměstských intelektuálů.
„Budeme vítat na Skále zimu, přijdeš,“ zeptal se mě Čug, když jsme se potkali na náměstí, kde fotil lavičku, na které seděly dvě maminky s dětmi.
Přikývla jsem, ale v duchu jsem si říkala, proboha, už zase?! Před deseti dny to bylo loučení s podzimem, teď budeme vítat zimu, potom přivítáme nový rok, pak se rozloučíme se zimou a přivítáme jaro, hned potom je květen, čas lásky, budeme se loučit s jarem a vítat s létem, opijeme se na srpnovém posvícení, sejdeme se před dovolenou, po dovolené, budeme zase vítat podzim a potom přijde…
Nebojte se, nebudu vás unavovat, co všechno Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové s manželkami vítají a s čím se loučí, protože je toho opravdu dost.
Můj přítel Martin byl normální kluk, domácí kutil, oba jsme rádi četli, oba jsme měli rádi blues, dokonce jsme každý rok v červnu letěli do Chicaga na bluesový festival, a protože jsme nechtěli bydlet v paneláku, koupili jsme si v našem městečku baráček.
Co nejdál od Skály.
Martin rád pracoval rukama, tak ho dával pomalu dohromady, pokud zrovna nevymýšlel reklamy, které běhaly v televizi u nás i venku. Byl v téhle branži hodně dobrý, ale nemluvil o tom.
Já dělala šéfredaktorku nejprodávanějšího měsíčníku pro muže i ženy, vydávala jsem knihy sice o ženách, ale nejenom pro ženy, měla jsem jich už deset a byly hodně úspěšné - určitě i proto, že jsem si dělala ve svém časopisu reklamu, ale proč bych si ji nedělala, že?
Ráno jsme s Martinem jeli společně do Prahy, odpoledne nebo večer jsme se vraceli do našeho baráčku, nic nám nechybělo, byli jsme spokojení. Společnost jsme nevyhledávali, měli jsme dost společenských povinností v Praze, a tak jsme se vlastně stýkali jenom s Pimy, Ťuky, Čugy a Paky.
Chodili jsme na Skálu ze setrvačnosti, ale je pravda, že jsme tam poslední dobou nechodili moc rádi.
Pomalu nám totiž docházelo, že nám naši kamarádi intelektuálové a jejich manželky závidí, že děláme to, co umíme, a že to děláme dobře.
O své práci jsme na Skále už dávno nemluvili, nechtěli jsme je popouzet a oni si dávali velký pozor, aby se nás náhodou na něco nezeptali, a tak když jsme zjistili, že na Skále poslední rok jenom sedíme a mlčíme, protože jejich intelektuálské debaty jsou doslova o hovnu, řekli jsme si s Martinem, že tam přestaneme chodit.
„Příště jim to řeknu,“ rozhodla jsem se, a protože mě Martin zná, nemohl se našeho příštího setkání na Skále dočkat.
Mezi vánočními svátky jsme se vyškrábali na Skálu, vešli jsme do baráčku Ťuka, kde bylo na dlouhém stole připravené jídlo od Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové, já dala na stůl obrovskou krabici s ještě teplými jablky v županu, která jsem vlastnoručně vyrobila, Pimová a Čugová ji okamžitě odnesly, a tvářily se přitom velmi, ale velmi pohrdavě, protože ONY měly připravené intelektuálské misky, ze kterých zobou mniši při rozjímání.
Když jsme si všichni sedli kolem stolu, Pim, na pokyn Ťuka, začal mluvit.
„Přátelé, sešli jsme se, abychom probrali primitivní, místy až teatrální význam vlivu současného konzumního života na naši psychiku, rotující ve vánočním konzumním světě, a to především z hlediska pofiderního. Síla tohoto tlaku je úměrná její obecnosti, abstraktnosti a vágnosti. Musím říct, že my všichni, co tu sedíme, máme nesporně komparativní výhodu...“
Martin se na mě zoufale podíval a já vstala a vztáhla k němu ruku. Vstal také, a tak jsme stáli vedle sebe, drželi se za ruce a Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové na nás překvapeně koukali.
Omluvně jsem se usmála.
„Nezlobte se na mě. Ale musíme odejít. Minule jsem byla z těch vašich intelektuálských keců tak rozhozená, že jsem si pak doma musela vyholit kundu. A Martinovi se to nelíbí.“
Potěšeně jsem si všimla, že můj miláček má co dělat, aby nevyprskl smíchy, a lehce jsem ho políbila na tvář.
„Neboj se, lásko, doroste to. A už žádné holení nebude, protože sem už nikdy nepůjdeme…“
Irena Fuchsová
To tedy nechci. Jsou trapný...
... řekla dívka v autobuse, když jsem si k ní přisedla a zeptala se, jestli nechce, aby si k ní sedl některý ze tří kluků, kteří se po ní otáčeli ze sedadel o kus dál. Pohrdavě se usmála. „To tedy nechci. Jsou trapný...“
Irena Fuchsová
Setkání v metru
Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.
Irena Fuchsová
Můj život s Kukurou
V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Irena Fuchsová
Kolínské ráno s kanalizací
Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.
Irena Fuchsová
Emília Vášáryová a Petr Nárožný
Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Architektonickou cenu EU získal univerzitní pavilon, blízko byla i ostravská galerie
Studijní pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu se stal vítězem prestižní...
Lidovci navrhli zvýšit slevy na dani na děti, stát to má přes 8 miliard ročně
Zvýšení slev na dani na děti navrhuje KDU-ČSL a hodlá to prosazovat v jednáních s koaličními...
Prezident má absolutní imunitu. Trump zaměstnal Nejvyšší soud, věří v průtahy
Většina členů amerického Nejvyššího soudu se ve čtvrtek zdála být skeptická k argumentu...
Zatkněte propalestinské levicové fašisty, vyzývá demokratický kongresman
Demokratický kongresman Adam Smith označil propalestinské demonstranty za „levicové fašisty“ a...
Jak na rychlou a jednoduchou večeři s rýží?
Díky své všestrannosti se rýže LAGRIS už dlouho stávají nedílnou součástí mnoha pokrmů z celého světa. Bez ohledu na to, zda se používají k...
- Počet článků 747
- Celková karma 29,90
- Průměrná čtenost 2342x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
- Činoherní klub
- Moje rodné město
- Moje knihy
- 17.6.2005 Uvolněte se, prosím!
- Facebook mě už taky dostal...
- Pošta pre teba - 10.3.2012
- Beseda v Klimkovicích
- Moje webovky
- Fuchsová s cigaretou
- Kde vydávám
- Rozhovor na konci roku 2013
- Tady ráda brouzdám
- Návštěva v mé pracovně
- Moje e-knihy
- Fuchsová na růžovém slonu
- Moje první kniha pro děti
Co právě poslouchám
- Irenu Fuchsovou na ČRo
- Nový rok 2014 a spisovatelky
- Když Richard Gere (Bedřich Mašek) zpívá
- I. Fuchsová 3. dubna 2014
- Když vypráví nápověda