- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Dneska jsem tu paní poprvé od napsání blogu potkala. S pejskem. Bez maminky. "Kde je maminka", zeptala jsem se. "U bráchy. Já dělám v baráku schody," odpověděla. "A co pejsek? Dáte ho utratit," zeptala jsem se na rovinu a ona okamžitě zavrtěla hlavou. "Nedám, paní. Je to moje všechno, viď," sklonila se láskyplně k pejskovi a pohladila ho. Vypadá to, že své zoufalství, ve kterém se na mě obrátila, přečkala a stala se z ní silná holka.
tady je každá rada drahá.je to moc smutný příběh a vzbuzuje pocit bezmoci
Stakovym pripadem jsem se nesetkala.Za 49 let mame tretiho vlcaka,ktery je hodny jak na nas tak na vnoučata.Vzdy mame psy az do stadia,kdy uz neslysi,proste jsou stari/14-15 let/.Babicka mu musela nekdy něco udelat.Psi si to pamatujou.Jinak si to nedovedu představit.
Karlo, od včerejška o té paní přemýšlím a vzpomněla jsem si, že asi před pětadvaceti lety měla dva psy, akdyž s nimi byla venku, útočili na každého psa, který šel kolem. My, pejskaři, jsme to věděli, tak jsme si jí vyhýbali, ona je držela, nadávala jim, a to trvalo celé roky. Pak jeden umřel, a ten druhý útočil na psy dál. A celou tu dobu žila ta paní s maminkou v jednom domě. Řekla bych, že v té rodině není pro psy dobré prostředí, i když mají zdánlivě všechno, co potřebují.
No, Pavle, hezky napsané... ... popsala jsem jenom to, co se stalo.
Pejska věnovat do odpovídajících rukou a pořídit jiného. Tím pádem bude moci dále pejsek být aniž by mu bylo sáhnuto na nedotknutelný život a třeba bude i šťastnější, když se s tou maminkou tak nesnáší a domů pořídit pejska jiného, hodnějšího. V 10 letech je převýchova pro tento scénář zbytečně nákladná (rozumějte na čas a námahu všech zúčastněných).
A pokud někoho hryže svědomí ve smyslu "nezodpovědnosti", že přece za pejska jsme zodpovědni a musíme se o něj starat, pak je to sice pravda, ale proto říkám "věnovat" a ne 'přivázat někde ke stromu u silnice', neboť i lidé si mohou navzájem v životě 'nesednout', a pak je zcela legitimním a korektním řešením, když se rozdělí a každý z nich si jde svou cestou. Pejsek se o tom sice neumí rozhodnout sám - i když, kdo ví? - ale i toto rozhodnutí se pak stává součástí dobré péče.
Obávám se, aby to s novým pejskem nebylo stejné. Tam může být jiný problém - chování té matky, nebo její podvědomý strach apod, kvůli kterému se nový pejsek může začít po čase chovat úplně stejně. Nejdřív bych zkusila odborníka, cvičák, "převýchovu" - tím se odhalí problém. Bez nalezení příčiny problému se nic nevyřeší, obávám se...
Davide, co je na něm hezkého? Já to tedy nevím.
Nejlepší řešení, které mě napadlo, asi nebude pro tu rodinu finančně únosné - vzít maminku i psa na cvičák (nebo k nějakému odborníkovi) a pomalu je naučit spolu koexistovat bez vedlejších účinků. Pes nekousne jen tak bez příčiny, buď je moc hrr a nedává si pozor - v tom případě se to prostě musí naučit a naučí, pokud má dobré vedení, bez ohledu na věk - a nebo je problém v mamince, která se může bát a pes to vycítí (i když, pokud by se bála, asi nebude psovi opakovaně nabízet jídlo z ruky, ale co já vím...). Jen tak ho utratit, když je na druhou členku domácnosti hodný, mi nepřijde správné - ten problém bude jinde, než v "nastavení" psa... A může se opakovat u jakéhokoli dalšího psa, kterého by si třeba pořídily.
Dano, mamince té paní je přes devadesát. A jak jsem už tady napsala, ty dvě nevidí problém v sobě. Pes maminku kouše, tak mu sehnaly prášky na omezení agresivity. A máte pravdu. Pokud si pořídí dalšího psa, dopadne to stejně. Karle Křepelkové jsem napsala, jak ty dvě měly před cca pětadvaceti lety dva psy, kteří napadali každého psa, co potkali.
Zvláštní je, že moje chovatelka, která má velmi dlouhou praxi a i připravuje třeba psy pro filmové scény mě doporučila,aby pes dostával jídlo za odměnu a z ruky a tak to dělám a ruku mám často v jeho hubě, ale je velmi jemný a citlivý a nikdy mě nekousl.
Petře, ale vaše ruka, která dává psovi odměnu, ho určitě nikdy netrestala.Proč by tedy kousal? Náš šestnáctiletý Atík, drsnosrstý jezevčík, když si hrajeme a já ho hladím, kouše mě tak jemně a něžně do ruky, až se mi chce někdy brečet...
Neradit nic. Všechny rady už dostala. Můžete politovat. Karma, znám tyhle situace.
Myslím, že pokud maminku pes kousne jen při krmení, tak se tomu dá zabránit. Když dcera odchází z domu, tak zamknout psa do jiné místnosti. A pokud budou obě doma, tak při podávání jídla by musel pes taky být zamčený v jiném pokoji, i třeba v koupelně. Popř. zamknout špajz a lednici taky v jiném pokoji.
Darino, proč by to dělaly? Ony přece za nic nemůžou.