Vážená paní Fuchsová, díky za tu krásu ! Je to přesně tak, jak píšete, každý z nás, než vypustí myšlenku, nebo dokonce slovo, naplní sdělované emocí, třeba i nevědomě. A když té emoci co na nás někdo pustí nedovolíme svou otevřeností jen tak prolítnout skrz, může se v nás zabydlet a dokonce i růst velmi dlouho. Jsem šťastná, že ta Vaše od nafrněné královny už vyvanula. Jistě je mnoho důvodů pro obdiv a hlubokou úctu k Vám. Děkuji Vám.

Svět je jedno velké divado. VY to víte, jistě nejlépe.

A zkrátka a dobře, viděno s odstupem času, věku, nálad... vše je najednou jinak.

I ten Hamlet v podání Kohouta, Lukavského, Adamíry nebo kohokoli jiného.

Hezku a ještě lepší neděli.

Slovo je někdy ostřejší než perořízek. Já si zase toužila nechat roky udělat plastiku očí (mám tzv. mongoloidní řasu) a zmenšit zadek, prostě protože se mi děti v dětství posmívaly "tlustá Japonka". Až po letech, kdy jsem pochopila, že si mě lidi pamatují podle mých očí a že jsou prostě muži, kterým se "široké boky" prostě líbí, jsem svůj názor přehodnotila. Až dnes, kdykoliv prohlížím rodinné album u maminky a vidím, že jsem byla hezká holčičky, že se "úzké oči" se u nás v rodině prostě dědí, protože máme v genech patrně Avary a ten zadek mám tase po ženách z tatínkovy strany, jsem se svým tělem smířenější. Ale chápu, že slovem může někdo zarazit trn hluboko do srdce, že bolí takhle dlouho. Jsem ráda, paní Ireno, že ten trn konečně vypadl z Vašeho srdce či podvědomí. Hezkou neděli přeji.

někomu prostě sluší

karmakrásný článek.

Děkuju, Katerino! Samotnou mě překvapilo, že i v mém věku může dojít k tomu, že se na určitou situaci, starou tolik let, podívám jiným pohledem.