Upřímně řečeno, na pionýrské tábory nemám zrovna hezké vzpomínky, a to nikoli proto, že bych snad měl problém zapadnout do dětského kolektivu (opak je pravdou), ale proto, že jsem doslova nenáviděl ten kasárenský táborový styl. Přesto si živě dokážu představit tu ostudu, kdybych (i teoreticky) měl možnost zpunktovat rodiče, aby si mě odvezli domů...

Tenhle rozmazlovací rodičovský trend má bohužel už léta vzestupnou tendenci a zdaleka se netýká jen dětských táborů (ani jen dětí starších rodičů - viz příspěvek níže). Jeden z diskutujících tu píše, že "život nakonec srovná všechny do latě". No, záleží na tom, co si pod tím "srovná do latě" představujeme. Já to vůbec nevidím růžově. Tyto děti už jsou nyní a budou čím dál více psychicky odrovnané (a proto prakticky neschopné odolávat tlaku společnosti) ještě dříve, nežli nastane okamžik jejich vstupu do samostatného života. A to je nejen pro ně samotné, ale i pro jejich rodiče a potažmo pak pro celou společnost dost děsivá představa.

Bohužel však to není jen vina rodičů, ale celého systému - ale to už je zase na jinou debatu...

Berme to tak, že podle měřítek průměrného rodiče z řecké Sparty jsme nejspíš rozmazleni a nemožní skoro všichni. Život jde dál a myslim že podobných úletů jako v článku je spíš menšina.

Nevím jak Vy ostatní, ale kdybych doma žaloval, že mne někdo ze spolužáků zbil, nebo že mi učitel dal facku protože jsem "zlobil" a pod., uričtě bych doma pár facek dostal. Já naopak takový postup, pro mnohé dnes hodně tvrdý, považuji za nejlepší výchovu k sebedůvěře. Ani na okmažik jsem totiž nepochyboval, že mne rodiče mají rádi a to hodně, protože mi to dávali často najevo jiným způspbem. Zásada, "Své problémy si vyřizuj sám", mne naučila se na nikoho nespoléhat a že brečet nado svým osudem je kontraproduktivní Podmínkou správnosti takové výchovy je pevná víra dětí, že je rodiče mají rádi a že věnovat se dětem nepovažují rodiče za obtíž, která by je obtěžovala!!!!.

PS. Obdobně jsem vychovával dceru, manželka mi v tom kupodivu moc nebránila a tak mohu s radostí pozorovat jak sebevědomého, k reálnému životu se konstruktivně stavějícího, takže i živortně úspěšného potomka máme.

Rovněž na vnucích mohu sledovat prospěšný vliv takové výchovy, neb všicni tři jsou zcerla samostatní v tom, jak se o sebe umí posatarat a tak mne na strará kolena vůbec míjí přehnaná starost o ně. Pravidelně se celá rodina scházíme a jsem rád , že nelsyším žádné stesky na to, že se někomu z nich daří špatně, i když samozřejmě to v dnešní době nějak lehké nemají,ale to nemáme nikdo!

Pokud je v rodině normální dávat facky, je tam něco špatně.

Zdravím Irenko... Jo, člověk to bral jako potupu, když by si měl někdo z rodičů pro něj někam přijet, přijít... vždyť už chodil do "velké školy" a byl skoro dospělej :)

Ano, Filipe, máš pravdu. Hlavně to nikoho z nás ani nenapadlo. Věděli jsme, že rodiče jsou stejně v práci a pak... jak říkáš, byla by to potupa.

Krátce po válce jsem zažil několik skautských táborů - a rodičům jsme psali či nepsali - přesně tak jak píše autorka. Když jsem pak později fungoval sám jako vedoucí putovních táborů našeho turistického oddílu, snažil jsem se na děti působit, aby aspoň poslali pohled. Většinou poslali. Ovšem mobily ani tehdy ještě nebyly. Letos prožilo moje osmileté vnouče tři týdny na svém prvním skautském táboře, kde mobily nebyly povoleny a poslal jediný dopis rodičům (s nadepsanou obálkou) že se má dobře a že je má rád. Tábor ve zdraví přežil a těší se už na ten příští. Některé pečující rodiče můj názor nepotěší, ale já moc fandím táborům bez mobilů a věčné pařby a čučení na obrazovku. Je to, ostatně, jen maličkost - ale je to i něco o výchově k samostatnosti!

Podle tělocvikářů 1 z 10 dětí dnes udělá kotoul, kdysi, si pamatuji, 1 z 10 neudělal kotoul. Jinak Irenko perfektní blog.

Dost nečernobílé téma... takové ty hlášky starých jako: "Já jsem si jako kluk nedovolil ceknout, protože bych chytil pár facek..." jsou sice líbivé, ale schovává se za nimi výchova k neuróze, agresivitě, omezenosti. Na druhé straně ty vámi uvedené hlášky jsou zase z opačného pólu. Pracně se musí hledat něco mezi...

Nemáte pravdu!

Můj názor: Přílišná opatera rodičů a málo odvahy rodičů výchovnými tresty vést děti k nedílné odpovědnosti za svůj život je důvodem k tomu, proč velké množině mladých chybí dnes skutečná sebedůvěra (odvozno od důvěry věřit sám sobě), jejíž absence je u mladých jedinců tak častá.. Skutečně sebevědomý mladý člověk totiž nepotřebuje sebedůvěru jen předstírat a ví, že k získání respektu ve skupině nestačí být agresivní, nebo být přehnaně arogantní ve vztahu k autoritám (např. učitelům, či straším spoluobačanům), ale naopak, že k úspachu a respektu vede pozitivní asertivita. Faktem totiž je, že pozitivní sebevědomá asertivita je všude ve světě prověřenou metodou, jak být životě profesně i společnsky úspěšným jedincem.

My jsme se většinou začali obalovat tukem od padesátky, dnešní děti vlivem mobilů s tím začnou o mnoho dřív. Autorko Jo, a povedenou neděli všem LIŠÁKŮM, kteří se zovou FUCHS...

Tak jak to vidím ve svém okolí, většinou se tyhle případy týkají starších matek. Čím je matka starší, jako kdyby měla o dítě větší strach. První dítě ve 42 letech a potom skleník, v kterém vyroste křehké dítě. Ale je to taky možná tím, jak píše pan v diskuzi. Čím je člověk starší, tím více se na mladší generaci dívá z větší dálky a je přesvědčen, že jen on měl "správné" dětství a jen on ví jak se rodič má "správně " chovat. Což je nesmysl. Dle mého život stejne nakonec srovná všechny do latě. Hezký den

To je, pane Šiku, pravda, že to budoucnost srovná. Ale těm dětem, které rodiče rozmazlují, opravdu škodí. Později budou mít problémy samy se sebou a s navazováním vztahů s jinými lidmi. Jsou zvyklé vyrůstat ve "skleníku", jsou středem pozornosti. Problém je i v tom, že je dnes hodně jedináčků starších matek, a také hodně alergických dětí, o které je třeba pečovat, hlídat je, aby si nesprávným složením stravy neublížily. My, děti z venkova, jsme si tak pobíháním o venku a lezením po stromech nanejvýš odřeli koleno nebo "srazili" u bosé nohy palec, Dne jedno dítě nesmí mléko, jiné ořechy, třetí ně jaké ovce apod. Rodiče mají o ně strach, jsou nervozní. Díky , paní Ireno, za zajímavý blog.

Já byl na táboře jednou a zážitek je to nezapomenutelný. Za prvé jsem tam nikoho neznal (super zejména pro introverta) a za druhé ten tábor se skládal zejména z nástupů: nástup k vlajce, nástup na rozcvičku, nástup na snídani, nástup na dopoledne, nástup na výlet, nástup na oběd, nástup na odpočinek, nástup na odpoledne, nástup na hru, nástup na večeři, nástup na večerku, nástup na mytí, nástup na čištění zubů, nástup na nástup ... Extra porce zábavy, při jednom pochodovém výletu jsem si koupil takovou figurku potápěče s hadičkou - podle toho, jak se do ní foukalo, tak se ponořoval a vynořoval - a trávil jsem většinu času s potápěčem v ledovém potoce - načež jsem skončil v horečkách na ošetřovně a rodiče si mne museli za pomoci souseda vlastnícího automobil Spartak odvézt domů ... Později na průmyslovce jsem narazil na spolužáka, který onen nástupový tábor absolvoval také a také si pamatoval pouze nástupy, nástupy, nástupy ...

Zažil jsem dva tábory s těmi nástupy a jeden úplně úžasný, plný dobrodružství, na který nezapomenu. Za blog velká karma.